Jsou vaše děti v pořádku?

Zatím nevíme, jak pandemie dlouhodobě formuje vnímání dětí.

Devítiletá Nelka nemá sourozence. Mluví třemi jazyky. Maluje obrazy vymyšlených zemí. Když poprvé zavřely školy, měsíce nepotkala své kamarády.

Digitální vyučování se rozjíždělo pomalu. Učitelka zvládala denně jednu hodinu.

Denní rutinou dítěte se stala péče o dvou křečků, pohádky o Spongebob a večerní telefonáty s kamarádkami. Pouze s těmi, jejichž rodiče si mohli dovolit platit telefon.

Občas z ní vání smutek a stále častěji se stěhuje do klubíčka s tabletem v ruce. Bolavá dětská nuda se promíchává s hněvem, který děti nevědí přesně nasměrovat, neboť nevědí, kdo může za to, že musí sedět doma. Bez vrstevníků a bez programu.

Existují však mnohem smutnější příběhy pandemické generace. Děti, které ztrácejí schopnost soustředění, zapomínají na učivo a rodiče jejich nedokáží přinutit, aby byly během online vyučování duchem přítomny. Děti, které se přejídají a nemají dostatek pohybu.

Zatím nevíme, jak pandemie dlouhodobě formuje vnímání dětí. Hovoří o svém strachu? Co zachycují z informací o úmrtích a z nervozity rodičů? Co dělá pandemická osamělost s dětskou duší?

Otázky se hromadí. Potřebujeme odpovědi, abychom věděli zmírnit dopad pandemie na ty, kterých může zranit na celý život.